Další důležitosti z mého života

3. ledna 2013 v 18:58 | Caroline |  kýbl
Poslední článek tu byl před půl rokem. Kdyby sem ještě někdo chodil, divila bych se, ale stejně mám zase chuť napsat článek.

V posledních pár dnech jsem si uvědomila pár věcí a mám nutkavou potřebu se s vámi o ně podělit:

- obdivuju lidi, co před nastřihnutím krabice mléka ji prvně propíchnout, aby nebyla podtlakem
- nevím, co si počít se svým životem. Mám jít studovat nebo se vdát? Nebo obojí? O prázdninách cestovat stopem a bez peněz nebo jít na brigádu? Na jakou vysokou se hlásit? Koupit si dlouhý společenský šaty v zelené nebo červené? Nechat si narůst bobra nebo začít nosit podpatky? Tolik otázek a na žádnou odpověď. Potřebovala bych takovou kulečníkovou kouli, jako měl hošan ve filmu Interstate 60 (kdo neviděl, vřele doporučuji).
- lidi jsou svině. Ale velká část lidí je také neskutečně milá.
- nechce se mi učit. Asi jsem byla v minulým životě veška.
- chci zažít něco velkého, mít nějaký smysl, žít uspokojivě.
- možná budu maturovat i v září, jestli se někdo nahoře neslituje a nešoupne mi všechny vědomosti šupitopresto do hlavy.
- kniha Jak být ženou (Caitlin Moranová) se asi stane mojí "biblí" v mém novém dospělém životě. Asi mi totiž nastane nový dospělý život. Cítím to v kostech. (představte si za tímto ironicky mrkajícího smajlíka. v tomto dospělém textu by vypadal nepatřičně (a zde další).) Tímto jsem ale chtěla především říci - přečtěte si to všichni, kteří jste dosti otevření jiným názorům. Je jedno, zda muž nebo žena nebo dívka. Ostatním to nedoporučuji.
- kakat v bytě svého přítele, když se přítel nachází ve stejném bytě byl docela otřesný zážitek. Skoro horší než si před ním prdnout, když mě lechtal, já umírala smíchy a on cítil příval mého prdelního vzduchu na svém břiše. Doporučuji - nikdy nikoho lechtejte, když jste přitisklí na jeho zadnici a on se tváří, že má nafouklé břicho. Opravdu!
- slyšet říkat svoji pětaosmdesátiletou prababičku, jak říká "Ta se nese, jak hovno na lopatě." byl nejvtipnější zážitek posledních týdnů.
- událo se toho ještě spousty. Několik podstatných věcí, které mě nějak naformovaly, ale většinou to byly jen pytloviny. Takže zase na půl roku ádios.
 

Propadám panice!

12. června 2012 v 18:57 | Caroline |  flipping Caroline
Asi tak milion roků jsem nic nenapsala na blog, ale dneska jsem si četla pár článků u jenny a wwwholky četla pár článků a úplně mě to nadchlo něco napsat. Bohužel asi nebudu tak super vtipná a nebudu mít tolik historek jako ony, ale nevadí.


potřeba rodičů

16. dubna 2012 v 19:25 | Caroline |  kýbl
Zhruba před půl rokem jsem napsala tento článek. Nevím už proč, co mě k tomu vedlo a proč jsem ho nakonec nezveřejnila. Teď mám ale takovou depresivno-přemýšlivou náladu hodící přesně k tomuto článku.

 


(Ne)blogování

14. března 2012 v 20:59 | Caroline |  flipping Caroline
Poslední dobou mám chuť napsat něco sem, na blog. Úplně mě to popadá. Hlavu mám plnou myšlenek a nápadů a prsty mě svrbí, ale ty myšlenky jsou tak děsně neurčitý, že je vlastně ani nejde přes ty svrbějící prsty napsat. Jsou to jen takový neurčitý pocity. Pocity z jara. Takový jako jóóó, je tady jaro. To je fuk, že fouká a vlastně je jen pár stupňů nad nulou. Už to vypadá jako jaro a cítím se jarně a mám chuť nosit sukně, i když na ně ještě není dost teplo a těším se, až pokvetou pampelišky a sluníčko bude hřejivější, ale ještě ne pálivý a lidi se najednou na sebe budou víc usmívat, protože je přeci krásně a jaro. A na to, až si dám kofolu na zahrádce a bude mi ještě trochu zima od zadku, ale sluníčko mě bude krásně hřát a paní číšnice se bude usmívat a pan čísník bude žertovat, protože páni číšníci často žertujou a paní číšnice se často usmívaj a nejvíc na jaře, když sluníčko hřeje a ještě nepálí.

A z těchto všech jarních pocitů mám chuť blogovat, protože mám pocit, že je nějak potřebuju vyventilovat a do mýho deníku (už skoro rok deníkuju a moc mě to baví. Jednou, až budu stará si to budu číst a vzpomínat na "starý dobrý časy") se mi to psát nechce a když lidem kolem mě říkám, že je jaro a že je krásně jarně, tak říkají něco jako: "Není krásně. Fouká." "Ne, je zima." "Tohle není jaro." "Ještě je zima" nebo dokonce "To vypadá spíš jako podzim." A tady na blogu si můžu psát, co chci a všem to je šumafuk. V sobotu jsem byla s milým na procházce a víte co? Už rostou sněženky! Jen v jedné zahrádce jsem je teda zahlídla, ale byly krásný! A taky u nás na zahrádce už tulipány vystrkujou listy a já už se moc těším, až budou kvést tulipány, protože jsou krásně barevný. Celý jaro je vlastně krásně barevný a já už zase začínám nosit barevný věci a asi po dvou letech mám barevný nehty a myslím, že mě to zas bude chvilku bavit, protože mi to připomíná bezstarostnost a já mám hroznou chuť být bezstarostná. A taky se těším na to, až se budu houpat na houpačkách a sluníčko bude hřát a já se budu smát a budu úplně šťastná a zachvilku mi bude špatně z toho, jak moc a jak dlouho jsem se houpala, tak toho nechám a budu se jen tak smát do slunka.

(A asi ten článek nebudu oddělovat a nechám ho takhle dlouhej, ať mi klidně zaseká zeď /- nemoc fejsbůku/, protože sem stejně nic nepíšu a je jaro a je mi to fuk.)

Normálně nikdy jsem tomu nevěřila, ale sex po ránu mě tak prozáří celej den! To by se mělo předepisovat na deprese. Stačilo by dvě minuty po ránu, nasnídat a alou do práce nebo do školy (protože jinak to nefunguje tolik, to jsem taky zjistila.) A vím, že se to sem nehodí, ale je to taky takový jarní... Najednou jsou všechny problémy táákhle mrňavý a všechny lidi o hodně milejší a mám pocit, že se na mě všichni usmívat a já se na všechny usmívat a chci tu bezstarostnost a štěstí přenést na druhý a ono to zas tak moc nejde a mě to vlastně ani nevadí, protože všechny problémy jsou přece tááákhle malinkatý a malicherný.

Dneska jsem jela takhle šalinou a zastavila v zastávce a v druhé šalině přes okno seděl takovej kluk, ani pěknej, ani škaredej ani zajímavej ani nudnej, a tak jsem se na něj usmála a on se překvapeně usmál taky. (Připomnělo mi to povídku od Svěráka z knihy Nové povídky. Pěkná knížka, doporučuju.) Tak jsem se usmála zas a on taky. A pak jsem se dívala jinam a on taky a občas jsem na něj mrkla a ona na mě taky a když jsme se rozjížděli, tak jsem se na něj usmála a on už byl skoro pryč, ale usmál se taky a byl to moc pěknej zážitek po ránu.

Šla jsem takhle parkem s kámoškou a na lavičce tam seděla ta moje bývalá dobrá kamarádka, co už se se mnou dlouho nebaví a mě to tehdy děsně moc mrzelo a bylo mi i smutno a teď to vypadá že ta největší nevraživost je zažehnána a že možná někdy časem zakopem válečnou sekeru, protože už je na ní stejně nanesenej prach času a nejde pořádně vidět. Ale na kouření dýmky míru je asi brzo. Ale i tak už to není tak zlý, ale nevím, jak moc jí můžu věřit a já vím, že jsem děsná naivka a že bych zase uvěřila a třeba byla zase zklamaná a to nechci a proto se toho usmiřování trochu bojím, ale zároveň bych ho možná i trochu ráda. To je asi tím jarem, protože se mi zdaj všichni milejší a problémy malichernější a starý hádky zapomenutější..
A tak tahle moje bývalá kamarádka seděla v parku s nějakou její asi kamarádkou a já jsem šla kolem se svou kamarádkou a ta moje bývalá kamarádka něco děsně nahlas říkala tím svým trochu upištěným hlasem, jak to ona umí a mě se zastesklo po těch starých dobrých časech, kdy jsme se spolu bavily a pištěly jsem a mluvily nahlas spolu. A na malinkou - fakt malinkou - chvilinku jsem tam chtěla sedět s ní a probírat kluky a drbat a vzpomínat na starý časy a mít zakopanou válečnou sekeru. Nebo ještě lépe - kdyby ta válečná sekera nebyla bývala nikdy vykopána. Já vím, že se zachovala hnusně a že něco si kamarádky prostě nedělají (ona si tohle myslí o mně), ale mě to prostě při té chůzi parkem a jarním počasí tak napadlo. A teď jak o tom zpětně přemýšlím, tak je mi to ještě víc líto, že jsem tam neseděla s ní. A já bych se možná i bavila, ale bojím se udělat první krok, že pošlape mé dobré úmysly či dokonce že začnu znovu věřit a naše přátelství znova vyčpí a nakonec to potrhne zase něco škaredýho a bude to znova tak škaredý jak bývalo. Anebo, že kamarádky, který byly naše společný kamarádky mě odsoudí, protože ta moje bývalá kamarádka se i k nim zachovala škaredě (ale myslím, že ona to možná ani neví a myslí si, že chyba je na jejich straně) a nebudou se se mnou za to bavit a nakonec mi z těch starých časů nezbyde žádná kamarádka.

Tak z jarního článku je zase článek mírně pochmurný a zamyšlený, ale z toho si nic nedělejte, protože je jaro a to jsou přece všechny problémy najednou menší. :)

Bez kometáře...

10. října 2011 v 19:50 | Caroline |  zaujalo, překvapilo
...snad jen - říká to vše o mém většinovém rozpoložení v posledních dnech (či týdnech?)


Mír (1.lekce) - Eva Bernardinová
Říkejte:
Dobrý den!
Prosím a
Děkuji
Říkejte
Na shledanou!

Tak málo?!
Ano. Ale musíte to říct první


*** - od nějakého mně neznámého muže (nekladu si žádné nároky. kdo znáte, řekněte)
Bože, dej mi sílu
počkej, na co sílu
dej mi zbraň
velkou, co střílí
co největší, abych
se nemusel bát a
se vším si poradil.
Bože, počkej chvíli
pero je prej silnější
než meč nebo kolt
tak mi dej velký péro
ať můžu celej svět
vojebat, seru na ně

Zraněná

11. července 2011 v 10:20 | Carolina |  flipping Caroline
Za poslední dva měsíce mám nějak moc zranění. Prvně uřízlej prst na kráječi, pak nohu spálenou o výfuk, poté ruku spálenou o žehličku a naposledy podřeniny a modřiny po opuštění silnice a skůtru a srážce se zemí. Ještě chvíli a moje okolí si bude myslet, že jsem buďto oběť domácího násilí anebo že se sebezraňuji. :D Nechápu jakto, že předtím nic a teď najednou mám tolik zranění. Asi nějaká špatná konstelace hvězd.. Doufám, že do konce prázdnin už přežiju bez vážnějších zranění.
Jinak, moje zranění a jizvy můžete vidět za malý dárek, veselé historky k nim za malou finanční odměnu. :D

Bakalářova milá.

13. června 2011 v 21:30 | Carolina |  flipping Caroline
Už pár hodin je milý bakalářem. "Chodím s bakalářem." To zní, co? Já jsem od přírody chlubivý člověk - jak už jste si jistě všimli - takže jsem si to prostě musela napsat na blog. :D

Řekla jsem sestře: "T. je bakalář." "Fakt? Tak to ti přeju. Teda jemu."
Učí se rychle holka. A má správně nastavené priority. Jen tak dál!

A že sem už tolik nepíšu? Asi mě nějak éra blogování opouští. Ale třeba mě zase chytne.. Taky jsem si ale založila cosijakodeník, takže případné události píši tam. Ale teď jak sem tak píšu, tak mě to úplně baví, takže možná zase začnu psát.. Jenomže já jsem chtěla vždycky něco napsat a pak jsem si uvědomila: "No, jo. Ale sem chodí ten a ten a občas to čte ta a ta." A nemusí všichni vědět všechno, že?

Takže ano. Vztah i sex nám klape, díky za optání. Škola také. Prázdniny, které si užiju na max (Jennyno slovo :D) se blíží. Tak pařte děti stále.

Tak příští článek bude nejpozději až se budu chtít pochlubit s něčím, co je zveřejnitelné i před zraky lidí, kteří mě znají osobně. :D

Odešel skvělý Čech a Brňák - Erik Pardus.

12. května 2011 v 11:37 | Carolina |  zaujalo, překvapilo
V úterý večer (10. 5. 2011) zemřel jeden z nejlepších brněnských herců - Erik Pardus. Všichni ho jistě znáte jako strážmistra Zahálku z Četnických humoresek, ale obyvatelé Brna a okolí by jej mohli (či měli ?) znát jako herce brněnského Městské divadla, jako skvělého komika, ale i herce, který dobře zahraje cokoli. Na věčné časy budou jeho dlaně obtisklé v brněnském Chodníku slávy a dojmy z jeho úžasně zahraných rolí v našich srdích.
Je - vlastně byl - především komediální herec a při jeho vystoupeních se celé publikum otřásalo v záchvatech smíchu. Umřel prý po těžké nemoci, ale do poslední chvíle hrál.
Touto krátkou vzpomínkou na něj bych mu chtěla vzdát hold, protože člověk jako on si to zaslouží.
A až uvidíte Četníky, vzpomeňte si na něj.

Už je tady jaro.

22. března 2011 v 22:31 | Carolina |  kýbl
Sluníčko svítí. I nesukňářky vytáhly sukně. A pěkné svetry taky letí. Sněženky už odkvítaj a objevily se narcisy, pěkný barevný kytičky, jejichž jméno mi zůstavý utajeno a v Rakousku jsem natrefila na sedmikrásky.
Koupila jsem si oranžovej šátek. Jarní.

Chlapi jsou občas na baterky

18. února 2011 v 17:51 | Caroline |  flipping Caroline
Já mám tak hroznou chuť na sex! Volnej barák, a on prostě nemůže. V hlavě mě zní jen: sex, sex, sex, doprdele já chci sex. ať mě pořádně omrdá, jinak se z toho asi zcvoknu. Sakra! A tak si tady o své chuti na sex píšu na blogísek. No není to super?
Ale alespoň, že v tom nejsem sama. Hej, ti chlapi jsou občas vážně na dvě věci. Znám tolik holek, co chcou kluka aspoň na sex, ale žádnej tu prostě není!

Doufám, že až přijde sestra, tak že se budem dívat na nějakej film, kde hraje hrozně sexy chlap a bude to sračka, jíst hromadu jídĺa. Třeba okurky a marmeládu dohromady. A kašlu na to, že v pátek je ples a že jsem chtěla jíst zdravě, abych byla krásná. Chlapi si to nezasloužijou! Teď určitě. :D A budem pomlouvat chlapy. Pokud teda nedojde nadšená z randíčka a mě nebude říkat, že jsem prase. Takže pánové, pro dnešek jste passé.

Takže, jdu si pro něco sladkýho a kyselýho k jídlu a přečíst si nějakej Jennin depresivní článek. :D

A vy ostatní - užívejte sexu, jak nejvíc můžete a mějte ho tak často, jak můžete a c
hcete. Ale s ochranou, jsme přece civilizovaní jedinci. :D

Kam dál