30. září 2008 v 20:15 | Caroline
|
Teď jsem čekala s kamarádkou po kroužku na zastávce než jí pojede autobus. Přišli tam dvě děti s maminkami a psem.
Ta holčička (jmenovala se Kačenka, jak jsme se později dozvěděli) se nás hned začala ptát jak se jmenujeme, kde bydlíme, jestli víme kdo je Amálka a Pavlík. Říkala nám, jak se jmenuje její maminka, jak se jmenuje maminka Honzíka (její kamarád, který tam byl taky), jak se jmenuje jejich pes. Potom mluvila o tom, co dostala na narozeniny, že prý dort a polívku a ještě pudink a roládu a další hromady jídla, který si nepamatuju (:D). Asi byla ráda, že má takový diváky, protože plácala pátý přes devátý. My jsme se jí taky občas na něco zeptaly, nebo jsme přihodili nějakou historku z našeho dětství.
Potom jsme se bavili o pohádkách. Jestli sledují večerníček a tak. Honzík nám začal vyprávět o čem je pohádka o pejskovi a kočičce. Říkal, že tam byl "zlej pes" a že ho bolelo břicho, protože jim snědl dort.
Ta jedna maminka pořád říkala Kačence, ať nás nechá a neotravuje (Honzík skoro nemluvil, takže toho okřikovat nemusely), ale my jsme jim pořád říkaly, že nám to nevadí a tak.
Po chvíli mi došlo koho mně Kačenka tak neodbytně připomíná. Mě! Kdykoli chtěl Honzík něco říct, začala mluvit i ona. Měla strašně pronikavý hlas. Byla strašně aktivní. Na první pohled by se mohlo zdát, že je strašně protivná a vtíravá, ale nebyla. Byla v podstatě příjemná. Možná proto, že jsem taky taková. Bylo příjemné poslouchat ty malé děti jak se snaží zaujmout. Já jsem nic nemusela říkat, stačilo jen poslouchat. To bylo dobré. Mám ráda většinu malých dětí.
A Honzík mně strašně připomínal mýho bratránka. Taky menší jak já/Kačenka. Tichý, nevýrazný, ale milý. I vzhledem mu byl podobný.
Byli prostě jak my dva. Nerozlučná dvojka. Nejlepší kamarádi.
(A ještě po cestě domů jsem se usmívala nad tím, jak jsme si podobné.)
tím chceš říct, že se nepovažuješ za protivnou a vtíravou, ale naopak za milou a příjemnou?