Zítra ráno odjíždím. A kdyby vám po mně bylo náhodou moc smutno, můžete si přečíst mou úžasnou povídku. Psala jsem ji loni na soutěž Ministerstva školství. Téma znělo "Ona hledá jeho, on hledá ji...". Ani nevím jak jsem dopadla, ale já jsem na svoji povídku pyšná, avšak pokusím se přijmout i kritiku.:)
Ozvěna
"Ahoj, jak se dneska máš? Dobře?" řval jsem z plna hrdla.
"Dobře…bře…bře," odpovídala.
Měl jsem ji rád. Byla tak milá. Nehádala se se mnou, ani mi neodporovala. Pouze se mi nechtěla ukázat, ale i to časem překonáme. Možná je stydlivá, pomyslel jsem si už po několikáté. Nevadí, mám rád nesmělé holky. I já sám jsem nesmělý.
"Kde jsi byl?" ptá se mě máma.
"U lomu," odpovídám a už vím, co bude následovat.
"Zase?" ano, tohle. Jako pokaždé, když se vrátím z onoho starého lomu, kde už se kolik let nic netěží.
"Vždyť je to blázen…blázen…zen," napodobuje můj o rok straší bratr mou milou neznámou. Myslí si, stejně jako všichni ostatní, že nejsem v pořádku. Neodporuji mu. Nemá to cenu.
Pomalu se loudám do školy. Nechodím tam rád, ale ne kvůli učení, jako většina studentů. Vím, že jednou se mi vzdělání bude hodit. Měl jsem školu celkem rád, ale už je to dlouho, co se mi tam nechce. Všichni
(včetně mé rodiny) mě mají za blázna. Myslí si, že jsem schizofrenik, ale to není pravda. Sice moc přesně nevím, co to znamená, ale já jsem v pořádku. To všichni ostatní nejsou normální, když nevěří, že existuje.
(včetně mé rodiny) mě mají za blázna. Myslí si, že jsem schizofrenik, ale to není pravda. Sice moc přesně nevím, co to znamená, ale já jsem v pořádku. To všichni ostatní nejsou normální, když nevěří, že existuje.
"Blázen jde!" "Schízák už je tady." "Tak jak se má tvá neexistující kámoška?" vítají mě mí "drazí" spolužáci. Neodpovídám na urážky a sedám si do lavice, kde mám v plánu strávit zbytek dne.
Cestou domů uvažuji, že dneska asi do lomu nepůjdu. Nechci, aby mi tam zakázali chodit úplně, stačí, že vždy, když přijdu, dostanu dlouhé kázání na téma bláznovství, nevážení si školy a kamarádů. V tom se mi do zorného úhlu dostane drobná blonďatá dívka. Mám pocit, že jsem ji tady ještě neviděl.
"Ahoj," pozdraví, když se ke mně dostane dostatečně blízko.
"Ehm…ahoj," odpovídám překvapeně a zmateně zároveň. Neplete si mě s někým? napadá mě, ale dřív než se na to stihnu zeptat, mě zaskočí otázkou: "Ty jsi Jakub, že?" Já se zmůžu pouze na kývnutí hlavou a ona pokračuje: "Já jsem Lenka. My jsme se sem přistěhovali teprve nedávno, a já jsem si oblíbila chodit do toho starého lomu."
Chci se jí zeptat, jestli ona je ta má neznámá, ale v zápětí si uvědomím, že je to blbost. Vždyť mně právě řekla, že se sem přistěhovali teprve nedávno. Takže jak to může být ona, když já lom navštěvuji již několik měsíců?
"Párkrát jsem tě tam viděla jít a pokaždé jsi šel sám," odmlčí se a pozoruje mě zpod přivřených víček. Asi čeká, jak budu reagovat. Ale jelikož nic neříkám, mluví dále: "A tak jsem se tě chtěla zeptat, jestli nemůžu jít do lomu někdy s tebou."
Otevřu překvapením pusu. Tohle jsem tedy nečekal. Ještě nikdy mě žádná cizí holka nepozvala na rande. Vlastně žádná holka, když o tom tak přemýšlím. Ale Lenka učiní přítrž mému nadšení tím, že to samozřejmě myslí "jen jako kamarádi". Vtom si vzpomenu na mou nesmělou kamarádku a zastydím se. Jak jsem na ni mohl tak rychle zapomenout? Odpovím Lence, že "snad jindy" a rychlým krokem odcházím k domovu.
Myslel jsem, že tím je to vyřešeno. Jenže ta myšlenka už tu byla. Byla vrytá hluboko do mé lebky a já ne a ne ji překrýt něčím jiným. Nějakou zábavou, prací. Pořád jsem myslel na návrh Lenky jít někdy do lomu spolu. Třeba bychom se časem spřátelili, nebyla zas tak strašná. Vlastně byla docela sympatická. A mě už moje samota unavovala a nudila. Sice jsem měl jednu kamarádku. Tu z lomu, ale proč bych nemohl mít víc přátel? Třeba by si rozuměly, kdybych je seznámil.
Takové myšlenky se mi honily hlavou, a tak teď jdu do lomu. Spěchám, abych už byl na místě, jelikož dnes musím být doma brzo. Konečně jsem tu. Stoupám si na své místo. Od mých častých návštěv už tu je úplně slehlá tráva a místy jen holá hlína.
"Ahoj," oslovuji ji.
"Ahoj…hoj…hoj," odpovídá.
"Chtěl jsem se tě jen zeptat, jestli by ti nevadilo, kdybych sem přivedl někoho dalšího."
"Dalšího…dalšího…šího?" diví se.
"Kamarádku. Je milá. Tak nevadilo?" ptám se.
"Nevadilo…nevadilo…vadilo," odpovídá divně. Nejsem z toho moudrý. Tak nevadilo nebo vadilo? Rozhodnu se pro tu první možnost, ale stejně se radši zeptám. Jen tak pro jistotu, aby nebyla naštvaná. "Takže ne?"
"Ne…ne…e," potvrzuje mi to a mně padá kámen ze srdce. Divné. Ještě včera bych si nepřipustil, že mi na tom tak záleželo.
"Díky," řeknu tiše a odcházím. Takže teď už můžu pozvat Lenku do lomu. Pokud se se mnou teda ještě bude chtít bavit po tom mém odmítnutí, ale snad jo. Nevypadala jako někdo, kdo se uráží.
Mírně znepokojující byl fakt, že jsem Lenku od toho našeho prvního (a posledního) setkání nikde neviděl. Nebyla ani ve škole, ani v obchodě, ani na hřišti, ani na nádraží. Myslel jsem si, že třeba jela navštívit nemocnou babičku nebo strýčka v Americe, nebo leží doma s chřipkou. Žádnou z mých teorií jsem si nemohl ověřit, protože jsem o ní věděl jen to, že se jmenuje Lenka, ale bylo to uspokojivější, než si začít myslet, že jsem blázen, který trpí halucinacemi. To všechno mi proběhlo hlavou za poslední týden několikrát, ale teď byl mým nejistotám konec, neboť šla proti mně. Řekl jsem si, že teď po tolika dnech pochybnostech o tom, jestli celá vesnice měla o mém bláznovství pravdu, si ji nenechám upláchnout. Zastavil jsem se a s mírný úsměvem na rtech jsem čekal, až ke mně přijde blíž. Vypadalo to, že si mě všimla, až když byla téměř u mě a já jsem na ni promluvil. "Ahoj," začnu, a když vidím, že se nadechuje, tak pokračuji, ještě než si to rozmyslím: "přemýšlel jsem o tom tvém nápadu jít do lomu spolu a zjistil jsem, že to možná není tak špatný nápad."
"Taky si to myslím. Co tam zajít zítra odpoledne?" ptá se Lenka s úsměvem.
"Dobře. Tak ve dvě u té staré lípy. Víš kde to je?" ujišťuji se.
"Jo, vím. Zatím ahoj."
Na naše setkání jsem se těšil, ale zároveň jsem byl nervózní, jestli si budou holky rozumět. Na místě srazu jsem byl už o čtvrt hodiny dřív a neklidně jsem přešlapoval z nohy na nohu. Lenka má ještě asi pět minut čas, ale už je tady. Připojuji se k ní a společně jdeme směrem k lomu. Během cesty si povídáme a blbneme, takže se až divím, jak jsme tu rychle. Ve dvou je cesta sem zábavnější, pomyslím si. Ale nezdržuji se dlouhým přemýšlením a říkám Lence, že jí někoho představím.
"Koho?" ptá se udiveně, ale já jen kroutím hlavou a říkám jí, ať počká, že uvidí.
"Nazdárek," křičím směrem ke skále v dobrém rozmaru.
"Nazdárek…zdárek…dárek," odpovídá mi moje druhá kamarádka.
"Chci ti někoho představit," oznamuji jí.
"Představit…stavit…stavit?" ptá se udiveně. Možná zapomněla, jak jsem se jí na to ptal.
"Jo, představit. Tohle je Lenka. Leni, tohle je moje druhá kámoška." dodávám k Lence už tišeji. Lence se mihne po obličeji podivný výraz. Až časem pochopím, že to byl výraz překvapení, nevěřícnosti, nechápavosti, ale zároveň výraz toho, že to se mnou (alespoň pro dnešek) bude hrát. Pochopím, že tehdy si myslela, že to nemyslím vážně. Že to je jen finta, jak s ní navázat kamarádství, ale ona se nachytat nenechá. Myslím, že nějaká taková podobná zmeť myšlenek jí proběhla hlavou, ale hned ten výraz zas zamaskovala a teď už křičí: "Ahoj".
"Ahoj…hoj…hoj," odpovídá jí moje milá neznámá, kterou nikdy nepoznám, ale to jsem tehdy ještě nevěděl.
"Doufám, že si budete rozumět," říkám spíš směrem k Lence, než k té druhé.
"Taky doufám, ale myslím, že budeme," říká mi Lenka s podivným přesvědčením. Nevěděl jsem, že jednou toho pochopím mnohem víc, než jen tento výraz.
Dnes máme zase sraz u lípy. To Lenka to navrhla a řekla, že mi něco ukáže. Vůbec nevím co má v plánu, tak jsem tu dnes ještě dřív než včera. Jsem zvědavý, co to bude. Třeba nějaké překvapení, napadne mě, ale už tu je Lenka. Vykročím po mně již známé cestě, ale Lenka mě zastaví se slovy, že dnes jdeme jinudy. "Obejdeme lom vrchem," vysvětluje. Nic na to neříkám a jdu za ní.
Konečně se zastaví. Po dlouhém výšlapu do kopce jsem zadýchán a jak vidím, tak Lenka taky. Přerývavě dýchá a sedá si na zem.
"Sedni si," a potom, co si usednu na mech vedle ní pokračuje: "Odkdy se znáš s tou dívkou z lomu?"
Sice nechápu, kam tím míří, ale přesto jí odpovím: "Už pár měsíců."
"A viděl si jí někdy?"
"Ne, ale mně to nevadí. I tak je dobrá kamarádka."
"To věřím. Zkoušel jsi na ni někdy zavolat z jiného místa než kde jsi stál včera?" ptá se a přitom se na mě pozorně dívá.
"Ehm…Zkoušel, ale nikdy mi neodpověděla. Asi mě neslyšela." Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel, ale když se na to teď zeptala, tak mě začalo zajímat jak to, že mě z jiného místa nikdy neslyšela. Ale dřív, než nad tím stihnu víc zapřemýšlet, Lenka pokračuje: "Věříš tomu?" a potom co se zatvářím nechápavě dodá: "Věříš tomu, že existuje?" Tak tímhle mě naštvala. Chce se přidávat k názoru všech ostatních? Myslel jsem, že je jiná, ale očividně jsem se mýlil.
"Samozřejmě, že věřím, že existuje. Copak jsi ji včera neslyšela? Jak může mluvit někdo, kdo neexistuje?" ptám se rozzuřeně, ale nechci znát odpověď. Nechci se s ní vůbec bavit! Vstávám a chci odejít, ale Lenka mě chytne za zápěstí a otočí mě směrem k sobě.
"Poslouchej mě."
"Ne! Mě to nezajímá," vrtím odmítavě hlavou.
"Dobře, možná tě to nezajímá a nemusíš mě věřit, ale aspoň mě vyslechni."
Sice se mi ještě pořád moc nechce, ale přesto se posadím. Když Lenka vidí, že jsem se zklidnil a jsem ochoten poslouchat, pustí mou ruku a já si třu zrudlé místo. Teda, na holku má bolestivý stisk, napadne mě.
"Říká ti něco pojem ozvěna?" ptá se a já zavrtím hlavou. Sice jsem ještě pořád naštvaný, ale už jsem trochu klidnější. "Myslela jsem si to," pokračuje Lenka, "to ozvěna je to, co ti odpovídá." Najednou ze mě všechen klid spadne a já jsem stejně rozzuřený, jako před chvílí. Chci vstát, ale Lenka mě zase zachytí a řekne jen: "Poslouchej!" A tak se vrátím zpátky do sedu a poslouchám. "Ozvěna ti odpovídá, stejně jako tisícům dalším lidem na celém světě. Ozvěna je u skal, v lomech, údolích, tunelech, nebo jen obyčejných garážích. Zkus něco zakřičet tady. Nic ti neodpoví, protože nemá co. Ozvěna tady není."
Jelikož jí ještě pořád nevěřím a chci jí ukázat, kdo má pravdu, tak se zvednu a z plna hrdla zakřičím: "Ahoj".
Chvíli čekám na odpověď, ale neozve se nic než pták, kterého jsem svým křikem vyplašil. A potom je ticho. Snad ještě nikdy nebylo ticho tak tísnivé, jako je teď. Zvednu se a pomalu se sklopenou hlavou mířím k domovu. Nevím, co mě mrzí víc. Jestli to, že teď vím, že pravdu měli všichni ostatní, jen ne já, nebo to, že jsem ztratil kamarádku, která mi rozuměla.
Pomalu se loudám ze školy. Po tom, co jsem pochopil, že moje nesmělá kamarádka z lomu neexistuje, nemám proč spěchat. Nemám, na co bych upnul svou pozornost. Z barevných odpolední, na které jsem se těšil se stala odpoledne šedá, stejně jako zbytek dne. Ve škole je to snad ještě horší, než před tím, jelikož nemám, čemu bych věřil. Vtom jsem si všiml prázdného průjezdu. Jeho černá ústa zející do ulice jakoby přímo mluvila ke mně. Jakoby mně přemlouvala, ať to ještě jednou zkusím. Ať se přesvědčím, jestli měla Lenka pravdu. Vběhnu dovnitř a zakřičím: "Ahoj," a čekám ticho. Teď by to nebylo to tísnivé ticho, ale ticho plné naděje a pravdy, ale místo ticha se ozvala ozvěna: "Ahoj…hoj…hoj," vrátila mi zpět pozdrav. Má milá kamarádka tedy doopravdy neexistuje, uvědomil jsem si. Otočil jsem se a šoural jsem se pomalu z průjezdu. Vtom jsem uviděl záplavu plavých vlasů. Vlasů, které můžou patřit jen jedinému člověku. A uvědomil jsem si, že vlastně mám ještě jednu kamarádku. "Lenko!" zavolám co nejhlasitěji a oslovená se otočí.
Později naposledy navštívím lom a rozloučím se s mou dobrou kamarádkou: "Vždycky jsem tě měl rád a vždy tě mít rád bud, ale dnes jsem tu naposledy."
"Naposledy…posledy…sledy?" zeptá se překvapeně
"Naposledy," potvrdím jí to a dodám: "Pořád věřím, že existuješ, ale jinak, než myslí ti povrchní lidé. Ty žiješ v každém z nás. Sbohem."
"Sbohem…bohem…hem," odpoví mi a já vím, že to myslí upřímně.
Teď, o dvacet let později si uvědomuji, že to byla jediná dvě opravdové přátelství, které jsem měl. Ať už mezi mnou a ozvěnou, která do teď zůstala má milá neznámá, nebo mezi mnou a Lenkou. Asi rok po našem seznámení se odstěhovala a já jí už nikdy neviděl. Časem jsem na ni zapomněl, ale teď vím, že to byla chyba. Sedám ke stolu, na kterém tancují svůj tanec paprsky právě vycházejícího slunce a začínám psát dopis, který jsem měl napsat už dávno.
ale tak v pohodě.:) chudák kluk.