close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Darmoděj

24. prosince 2008 v 9:00 | Caroline |  moje výtvory
Vánoční dárek pro všechny, kdo moje výtvory čtou. :)


Měla jsem smutnou náladu a chtělo se mi psát, a jelikož předtím mě upoutala právě tahle písnička od Nohavici, pokusila jsem se na ni něco napsat. Jestli se mi povedlo stvořit něco čteníhodného, posuďte sami.

Songfic na píseň Darmoděj.

Někomu to může připadat jako preslash, ani tomu se nebráním. I když to tak nemělo být, po druhém přečtení to tak vyznělo.Přeberte si to jak chcete. Pro odpůrce slashu kamarádství, pro milovníky preslash. :)



(Jaromír Nohavica - Darmoděj)


Stál jsem u okna a pozoroval jsem teď už skoro prázdnou ulici. Lidé jakoby se báli tmy. Ještě tu nebyla a všichni už byli doma v teple u svých rodin. Po ulici šlo posledních pár opozdilců. Nějaký mladý pár, starší paní se psem a kluk s velkou taškou. Jen ten, na něhož jsem tu čekal se ne a ne objevit.

Šel včera městem muž a šel po hlavní třídě,
šel včera městem muž a já ho z okna viděl,

Vždycky tudy v tuto dobu chodil. Nevěděl, že ho tu den, co den sleduji. Nevěděl, že se celý den těším na ten krátký okamžik, než přejde ulici a zahne za roh. Nevěděl, že o něm často přemýšlím. Vzpomněl jsem si na ten den, kdy jsem ho viděl poprvé.

Bylo to před pár týdny. Stál jsem s hrnkem teplého čaje u okna a jen tak jsem pozoroval dění na ulici.

na flétnu chorál hrál, znělo to jako zvon
a byl v tom všechen žal, ten krásný dlouhý tón,

Vyjadřoval všechen můj smutek. Moje marné naděje. Moje marné doufaní. Už dlouho, avšak neúspěšně jsem hledal přítele. 'Možná, že už jsem ho našel,' pomyslel jsem si s úsměvem a pozoroval jsem, jak kráčí dlouho ulicí. Vždy jde stejně vznešeně. Možná, že právě tím mě upoutal.

Tehdy jsem ho uviděl

a já jsem náhle věděl: ano, to je on, to je on.

Můj hledaný a nenacházený přítel. Nevím, jak mě to napadlo, ale další den jsem stál u okna zas a tentokrát to nebylo jen proto, abych se zabavil pozorováním ulice, ale proto, že jsem vyčkával, jestli tudy půjde znovu. Šel. A od té doby jsem večer co večer stával u okna a očekával, jestli se objeví. Vždy jsem v hloubi duše věděl, že určitě ano, ale stejně jsem byl pořád napjatý a neměl jsem klid, dokud se neobjevil.

Teď jsem dostal nápad.

Vyběh' jsem do ulic jen v noční košili,

Byla mi zima, ale já na to nedbal. Musel jsem ho najít. Byl to pošetilý a neuvážený nápad, ale všechny moje do detailu promyšlené nápady se zbořily jako domeček z karet. Třeba to jednou vyjde z ukvapeným nápadem.

Běžel jsem usínajícím městem.

v odpadcích z popelnic krysy se honily
a v teplých postelích lásky i nelásky
tiše se vrtěly rodinné obrázky,

Jen já byl sám. Prošel jsem kolem spokojeného páru. Za sklem v kavárně se líbala další dvojice a já běžel za mým neznámým. Nevěděl jsem, co mu řeknu, ale věděl jsem, že se ho chci na spoustu věcí zeptat.

a já chtěl odpověď na svoje otázky, otázky.

Už jsem byl skoro u něj. Ještě pár kroků. Měl jsem poslední možnost si to rozmyslet. Pak už bude pozdě a nepůjde to vzít zpět.

Dohnal jsem toho muže a chytl za kabát,
měl kabát z hadí kůže, šel z něho divný chlad,

Jakoby ten chlad šel z celé jeho osoby. A nebylo to proto, že jsem zimou necítil ruce. Tohle byl jiný chlad.

a on se otočil, a oči plné vran,
a jizvy u očí, celý byl pobodán,

Tvářil se zle. Tehdy mě napadlo, že vypadá jako vrah, ale v závěsu přišla další myšlenka, že on může být naopak oběť. Nejspíš byl zraněný a vypadal strašně unaveně a zoufale.

a já jsem náhle věděl, kdo je onen pán, onen pán.

Prvně jsem ho nemohl poznat. Za ty roky se hodně změnil. Vypadal ztrhaně, ale přesto to byl on. Překvapením jsem nemohl mluvit. Byl to on! On, kterého jsem celé roky hledal a čekal. Pořád jsem doufal, že zaklepe na dveře a řekne, že se vrátil.

Celý se strachem chvěl, když jsem tak k němu došel,
a v ústech flétnu měl od Hieronyma Bosche,

Chtěl jsem mu pomoci, ale nevěděl jsem jak. Co říct, co udělat.

stál měsíc nad domy jak čírka ve vodě,
jak moje svědomí, když zvrací v záchodě,
a já jsem náhle věděl: to je Darmoděj, můj Darmoděj.

Už jsem neřešil, co říct. Prostě jsem ho obejmul a začaly mi téct slzy. V tu chvíli na mě dolehla hromada výčitek. Ovšem tentokrát s výčitkami dolehlo i štěstí, že jsme se našli a to bylo silnější.

Můj Darmoděj, vagabund osudů a lásek,
jenž prochází všemi sny, ale dnům vyhýbá se,

Každou noc jsem ho viděl před sebou. A posledních pár týdnů jsem ho nadšeně vyhlížel, aniž bych věděl, že je to on.

můj Darmoděj, krásné zlo, jed má pod jazykem,
když prodává po domech jehly se slovníkem.

Věděl jsem, že to co děláme, je špatné, ale s ním mi to bylo jedno. Chtěl jsem říct, že už jsem mu dávno odpustil. Sice mi to chvíli trvalo, ale odpustil jsem mu. Chtěl jsem ho poprosit, aby i on na to zapomněl a mi mohli začít znovu od začátku. Chtěl, ale už jsem to nestihl. Oba jsme toho tolik nestihli.

Šel včera městem muž, podomní obchodník,
šel, ale nejde už, krev skápla na chodník,

Prvně jedna kapka. Pak další a další. Naposled se na mě podíval a podal mi svou flétnu. Jeho flétnu, kterou nikdy nikomu nepůjčoval. Vybavily se mi jeho dlouhé, štíhlé prsty, které uměly tak krásně hrát.
já jeho flétnu vzal a zněla jako zvon
a byl v tom všechen žal, ten krásný dlouhý tón,

Hrál jsem, i když jsem neuměl hrát, ale potřeboval jsem vyjádřit svůj smutek, nad tím, že už podruhé ztrácím milovanou osobu. Už podruhé jsem ho oplakával a přitom jsem hrál neumělými tóny. Nikdo si mě nevšímal, všichni už byli doma u svých rodin. Ani on už si mě nevšímal. On teď byl v jiném světě. V nějakém, kde je lepší život. V nějakém, kde se odpouští i ten největší zločin, protože člověk, by měl dostat druhou šanci. Dál jsem hrál a obličej jsem měl už úplně mokrý od mých slaných slz. Teď už to nebyly slzy štěstí jako před chvílí, ale slzy smutku. Slzy beznaděje.

a já jsem náhle věděl: ano, já jsem on, já jsem on.

Já jsem on a on byl já. Byli jsme jako jedna osoba, než nás osud tak nemilosrdně roztrhl. Měli jsme dostat druhou šanci. Měli. My by jsme si jí vážili. Pečovali by jsme o to, co nám dala. Ale život není spravedlivý. Někomu dá možnost spravit, co pokazil a někomu ne. Je jen na něm, komu určí novou naději. Nám novou naději dal. Ovšem jen na pár sekund a taková naděje je horší, než kdyby nebyla. Člověk si ani nestihne pořádně uvědomit, co vlastně dostal. Nestihne se z toho těšit a osud mu ji zas vezme a v srdci člověka je potom ještě větší prázdno, než bylo před nadějí.

Váš Darmoděj, vagabund osudů a lásek,
jenž prochází všemi sny, ale dnům vyhýbá se,
váš Darmoděj, krásné zlo, jed mám pod jazykem,
když prodávám po domech jehly se slovníkem.

Tohle nebylo zlo. Nemělo by se trestat. Odcházím za ním do lepšího světa, kde budeme mít možnost dostat druhou šanci. Už jsme byli na tomhle světě potrestáni dost a nejenom dvojím odloučením. Myslím, že teď už by jsme měli dostat odměnu a my ji využijeme.

A musím mu říct, že už jsem mu už odpustil…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 jenny | E-mail | Web | 27. ledna 2009 v 21:04 | Reagovat

Panebože,nevím co říct. Tohle bylo tak....! Neumím to ani vyjádřit. Holka, hluboce si na mě zabůsobila:) Dost dobrá povídka,fakt! Nechápu jak tě něco takového napadlo a ještě víc nechápu kde si nabrala tak dokonalou slovní zásobu. Tleskám!

2 flipping Caroline | Web | 8. února 2009 v 11:34 | Reagovat

Jenny, červenám se.:) Moc děkuju.:)

3 jenny | E-mail | Web | 21. února 2009 v 12:09 | Reagovat

Nemáš vůbec zač:-D;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama