Dneska jsem přišla domů a uvědomila jsem si, co všechno chci. Někdy sama po sobě, někdy po ostaních. Cítila jsem obrovskou touhu se z toho vypsat v článku a ten chumel pocitů v sobě nějak urovnat. Trochu egoisticky vyznívající článek, ale každý něco chceme. Většinu toho mít v nejbližší době nebudu, hlavně kvůli nedostatku času a aktivním rodičům, ale proč si neříct, co chci.
Mám chuť strávit celý den nebo alespoň jedno celé odpoledne flákáním. Jen tak ležet, dívat se na filmy, číst knížku, pít čaj a nic nemuset. Netlačil by mě blbej pocit, že ještě nemám udělaný to a to, a že musím pomoct s tím.
Chci mít víc času hlavně na čtení knížek a setkávání se s kamarády.
Chci, aby si rodiče uvědomili, jak vysoké na mě mají nároky. Chci, aby mě tolik netrápilo, když je náhodou naštvu a já vím, že jsou naštvaní neoprávněně. Aby si uvědomili, že dělám co můžu, abych uspokojila jejich nároky, že rostu, měním názory, přestávám být dítětem, potřebuju prostor.
Chci se netrápit s lidma a nebát se, že je já trápím. Uvědomovat si, že za většinu problému můžou minimálně dva a ne jen jeden.
Chci víc chápavosti od ostatních, když mluvím hlasitě, mám blbý otázky, otáčím se za lidmi, jsem zvědavá.
Chci vidět lidi, který jsem dlouho neviděla, ale i ty, co jsem viděla onehdy.
Chci jet na návštěvu k (pra)babičce a (pra)dědovi, hrát s nima žolíka, pít čaj a smát se tomu, jak děda pošťuchuje babičku.
Chci se vidět s Daliborem, kterého jsem neviděla už od začátku února. Povídat si s ním, vyzvídat věci, který o něm ještě pořád nevím, smát se tomu, že mu půjdu vymalovat byt.
Chci vidět Honzu. Cítit se dotčená jeho poznámkama, cítit se uražená, když on je na mě naštvaný za nic, nesnášet jeho aroganci, ale v hloubi po něm toužit. Bavit se o společných tématech, zážitcích, pocitech, názorech. Smát se taťkům, pošťuchovat se, být spolu.
Chci strávit den, víkend nebo alespoň odpoledne s kamarádkama. Jednotlivě i dohromady. Postěžovat si na kluky, rodiče, nespravedlivost světa. Občas trochu pomlouvat, smát se, chápat navzájem svoje pocity, sdělovat si vše, bavit se o "holčičích" věcech. Říct si vše, co nestihneme ve škole, sdílet společný skvělý smysl pro humor a občas si dělat srandu z nás samých. Kamarádsky se smát Markétiným taštičkám, mým úsměvům, Tereziným letům do kontejneru, Eviččiným smraďochům a rotomilosti, Mařiné opilosti, Andrejinýmu měnícímu se vkusu. Vzpomínat na společné zážitky, smát se jim, navzájem si doplňovat detaily.
Chci strávit víkend se Standou. Ležet vedle sebe, provokovat se, smát se, povídat si, usínat a probouzet se v náručí. Dostávat pusu na čelo, slyšet jak říká, že mě má rád.
Chci vidět Ditu i s Hankou. Mít někdy i blbý otázky, na který vždy dostanu odpověď. Slyšet Ditino pšikání a s Hankou se mu smát. Vidět její skvělý nos a pořád dokola jí říkat, jak je skvělý, a že se mi její nos moc líbí.
Chci častěji trávit čas s vybranýma nejlepšíma kamarádama.
S Jirkou prohlížet fotky, obdivovat jeho skvělý fotogenický talent za i před objektivem, lakovat si nehty lakama jeho sestry, přemlouvat ho, zda s ním můžeme jít nakupovat, chválit mu jeho vkus na oblečení a slibovat, že u něj uspořádáme filmovou noc.
S Ivet se navzájem svěřovat, chápat se, možnost říct cokoli, upadat do depresí, smát se klukům, nám, naším názorům na vztahy. Vést s ní a jinými lidmi skvělé rozhovory, chodit na kafe, někdy se chovat jako pětileté, vědět, že ta druhá kdykoli pomůže.
S Matesem vést úchylný rozhovory. Nebát se mu cokoli říct, vědět, že asi pochopí. Společně se smát lidem, nebát se mít blbý dotazy, bourat pomyslné hranice.
Evičce chválit klobouk, Andreji se smát za její hypochodrický strachy, s Terkou řešit její objev.
Tolik k tomu, co chci. Možná by se našlo i pár dalších věcí, ale teď mě nic nenapadá. :)
Jůůů, tak kámo, můžu ti říct že co se toho času a těch rodičů a vůbec takových těch obecných věcí, kde nefigurujou tví známí týká, tak plně souhlasím
Určo se nám to brzo splní (možná už zítra
)!