"Z posledních pocitů, poskládám ještě jednu úžasnou chvíli."
Mé včerejší večerní pocity, myšlenky, nálady.
Chtěla bych popsat, co přesně cítím, ale nejde to.
Jsem smutná? Zklamaná? Nespokojená?
Možná.
A víte co? Vůbec si nepřipadám jako děvka.
Barboro, slyšíš?!
Prý mě miluje. Dá se mu věřit?
Možná.
Připadám si jak na houpačce.
Chvíli šťastná, a pak zas v očích slzy.
On ve mně probudí smutek, přátelé radost a smích.
Sestra mě téměř rozbrečí, ale pak se spolu smějem.
Měl by mě držet v náručí, když to potřebuju.
Utěšovat a říkat milující slůvka.
Potřebuju něhu. Něhu a lásku.
Ne jen sex a povyražení.
Mám chuť se opít do němoty.
Být celý den zahrabaná v peřinách.
Hypermenóza. Chorobná závislost na chlapech.
Mám ji? Možná.
Víte co? Chci lásku na celý život.
Je to ale vůbec možné?
Snad. Možná. Doufám.
V chci a mám je dost velkej rozdíl. Asi jako propast.
Občas se přes ni postaví most, ale na jak dlouho?
Dny? Týdny? Roky?
Lze žít celý život jen ve štěstí?
"Nebuď smutná, má lásko."
A co mi je vlastně do těch druhých?
Nezištné kamarádství dvou pohlaví neexistuje.
Myšlenky jsou jak motýly.
Ne, spíš jako kouř. Ale to nezní tak poeticky.
Lítají sem a tam, tam a sem a než je chytneš, tak zmizí.
Kolika lidem bych chyběla i za rok po mé smrti?
Je zbytečné se bát smrti, je to naše přirozenost.
Chci umřít s úsměvem na rtech.
"A kdyby se někdo z vás na anděla ptal,
tak mám jizvu na rtu, když při mně stál."
Život je fajn. Nespravedlivý, ale fajn.
napsala jsi to asi i za mě,moje pocity jsou v poslednich dnech strasne zmateny a nepopsatelny a ja se v nich topim a topim ...