Vypůjčila jsem si báseň "N.F.I...ové" od Michaila Jurjeviče Lermontova a stvořila na ni tuhle povídku. Čtenáři knížek Harryho Pottera jistě poznají, o koho jde. A ti ostatní to vědět nepotřebují. Pochopí děj i tak. No, děj. Spíš je to pocitová povídka, nic převratně nového se z ní nedozvíte. Doufám, že se bude líbit.
Tak šťastný a veselý!
Cítí bolest, slyší sykot hada a vidí černo. A pak černotou začnou probleskávat vzpomínky. Napadne ho, že v poslední chvíli života vám celý proběhne v hlavě. Jaká ironie, že něco o smrti, která ho celý život fascinovala, se dozvídá, až když opravdu přijde.
Jeho cesta života se křížila s mnoha dalšími životními cestami lidí, ale jen málo lidí po ní šlo delší dobu zároveň s ním. Jen pár lidí z těch málo měl opravdu rád a ještě míň lidí s ním šlo po jeho cestě bok po boku. Těch bylo opravdu pramálo. Možná proto, že se nějak nepokoušel navazovat přátelství. Když musel, navazoval jen povrchní známosti a s nimi si vystačil.
Už od dětství jsem míval rád
stesk samoty a měl jsem pocit,
že city musím ukrývat,
bál jsem se cokoli dát znát,
abych tím nevyvolal soucit.
Nikdy nedával najevo svoje city. Nikdy. Ani když zemřela jeho maminka. Nedal najevo svou bolest, ztrátu a utrpení a pokusil se s tím poprat v sobě. Nechtěl, aby jej lidi litovali. Anebo hůř, aby se mu vysmívali za jeho slabost.
A také mamince nikdy neřekl, že ji má rád, ale myslí, že ona to věděla. Milovala ho více než sebe a takový cit nelze zůstat bez odezvy. Ale přesto nikdy neřekl "Mami, mám tě rád".
A tak to bylo i ve škole. Ne, že by ve škole měl přátele. Jen přítelkyni. Jednu jedinou. Tu, pro kterou by byl ochoten zemřít, kdyby jí tím pomohl. Anebo zabít, kdyby si to přála. Ale přesto jí nikdy neřekl ta dvě slova. Myslel, že by jej nepochopila. Nebo se spíš bál, že by jeho city nebyly opětovány.
Myslel jsem - pro ten divný stesk
nemají šťastní pochopení,
neunesou svár myšlenek,
přátelskou vzájemnost a vděk
a žhavou vášeň políbení.
Miloval ji. Ale chtěl, aby byla šťastná. Šťastná bez jakýchkoli závazků. A myslel, že když někdo někoho miluje, tak ten druhý by ho neměl zklamat. Zranit. Zradit. Teď už ví, že to není pravda. Život jej krutým způsobem naučil, že pokud někomu dáte zbraň v podobě vaší lásky k němu, kdykoli jí využije proti vám. A udělá to v nestřeženém okamžiku, aby rána byla co nejhlubší a bolest co největší. Láska není závazek. Teď už to ví. Ale tenkrát to nevěděl. Láska pro něj byla to nejčistší na zemi. Něco, co se nemá pošpinit a odmítnout, když vám ji někdo daruje, protože dar se přece neodmítá.
A toto zření nejasné
jsem zkoušel vložit do svých básní,
abys je četla, vnikla v ně
a možná usmířila mě
s lidmi i s divokostí vášní.
Psal básně. Ano, on podivín, který veškerý svůj volný čas trávil nad učebnicí či kotlíkem. Nejlépe obojím zároveň. Nemyslel, že by jeho básně byly kdovíjaké kvality. I když s jednou vyhrál jednu mudlovskou soutěž, kam anonymně svou báseň zaslal. Ale ta byla jedna z nejlepších. Psaní poezie mu sloužilo, a dodnes slouží, jen jako jakási ventilace pocitů. Pochopení sebe sama.
Jednou, neví, co ho to popadlo, jí dal přečíst svoje básně. Doufal, že ho pochopí. Byla jediný člověk, u kterého se toho odvážil. Ale nepovedlo se jí to. Věřil, doufal, že se o to alespoň pokoušela. Myslí, že ano, protože ona se vždycky pokusila pomoct lidem, kteří jí o to poprosili. I když to udělali tak neohrabaně jako on. Nikdy neuměl prosit o pomoc, nikdy to nedělal. Udělal to jen jednou, pomocí básně. Od té doby o pomoc už nikdy nikoho nepoprosil. Vlastně od té doby už nikdy nepoprosil o nic.
Ale tvůj klidný, čistý zrak
v údivu na mně utkvěl dlouze,
přikývla jsi a řekla pak,
že spíš rozum naopak
oslepl v nesmyslné touze.
Ona nepochopila, co se jí snažil říct. Nebo to naopak pochopila až moc dobře. Možná viděla hloub než on. Neví. A už se to asi nikdy nedozví.
Prý zbytečně a nesmyslně touží. Věřil na život o délce okamžiků. Podle něj má každý na světě vyměřeno určitý počet bolesti a štěstí a až si svůj díl vypotřebuje, smí zemřít. On jen toužil, aby směl mít víc štěstí a radosti než bolesti. Bohužel, se mu jeho přání nesplnilo.
Já jsem tvým slovům uvěřil,
zvážil jsem, čím mé srdce žije
a neshledal jsem, že bych byl
zbůhdarma spatřoval svůj cíl
v tom tajemství, jež nad námi je.
Ale tenkrát jí uvěřil. Uvěřil, že se jednou setká se svou maminkou a že má právo na život se štěstím. Dlouho věřil, že třeba na světě nějaká spravedlnost existuje, že ji jen zatím nevidí. Třeba s ním někdo s vyšší mocí má nějaké úmysly. Nestalo se tak. A zjistil, že život opravdu není spravedlivý. Někdo se narodí jako šťastné dítě a někdo má již při narození přisouzeno žít nešťastný život.
Bohem nám přislíbeno jest
a dokládá je klenba světa
s průvody praskajících hvězd,
marně tam touží jasno vnést
můj rozum po všechna ta léta.
Stále se pokoušel pochopit, co bude po tom. Po smrti. V mládí mu to bylo jedno, ale v pubertě se o tohle téma začal zajímat. Na krutého otce si jako dítě zvykl, vlastně si jeden čas myslel, že je to normální. Až v Bradavicích mu došlo, že to asi tak v pořádku nebude. A pak mu umřela maminka. On, dítě, které má mít před sebou celé dětství, se celým svým srdcem přimkl k ní. A poté, mu odešla i ona. Jeho jediná přítelkyně. Jeho jediná láska. Jeho jediná ve všem. Potom se jakoby z nebe objevil Brumbál. Byl pro něj všechno, co nikdy neměl. Byl jako jeho hodný otec, jako jeho přítel a jako jeho průvodce životem. Pomáhal mu žít. A pak odešel i on. Jeho vlastní rukou! On sám zabil posledního člověka, který pro něj něco znamenal. A hlavně, pro kterého něco znamenal on.
Můj stesk, můj žár a krutost ran
už stály při mém narození…
Obklopen zlem jsem žil a sám,
umřu a nikdy nepoznám
ten teskný cíl teskného snění.
Už při jeho narození mu sudičky přisoudily osud plný krutých ran. Jen začal být šťastný, jen začal doufat, že teď už to bude dobré, zase dostal tvrdou ránu. A nejlépe co nejtvrdší, nejbolavější, do nejcitlivějších míst.
A tak se časem začal bránit tak, že sám dával co nejtvrdší rány. Ze začátku lidem, co neměl rád a časem i lidem, na kterých mu záleželo. Ne, nedělal to vědomě. Alespoň ne ze začátku, ale když někomu zasadil bolestivou ránu, tak si pak připadal líp. Ne líp, ne. Míň ta jeho rána bolela. Ovšem jen na chvilku. Pak se k ní přidala další, kterou si udělal on sám, ublížením lidem, které měl rád.
Pokud má nějakou duši, tak je určitě tak černá a těžká, že do nebe nestoupne. Spadne dolů do pekla, kde se bude smažit a mučit. Ale možná, že potom, co si odpyká všechny svoje špatné skutky, se dostane někam, kde se zase setká s lidmi, které měl rád. Asi se jim pokusí omluvit, ale hlavně jim řekne, že mu na nich vždy záleželo.
Panebože, to je dokonalééé!!! Jakože Severus je úžasný a já ho fakt žeru, hlavně teda v knihách a v 7. díle jak umíral a jak pak Harry viděl v myslánce všechny ty věci...Skvělé! Klaním se!
A chci něco dalšího
Harry Potter se mnou prošel celé moje dospívání a navždycky budu cvoklý fanoušek, takže mě povídky s podobnou tématikou vždycky nadchnou