Poslední dobou jsem hrozně přecitlivělá. Štve mě to. Mám slzy v očích jen kvůli tomu, že si uvědomím, že mě má někdo rád, nebo když vidím, že se lidi, co mám ráda, mají rádi.
Miluju svou velkou rodinu. Opravdu miluju, a to to slovo neříkám moc často.
Miluju, že se všichni mají navzájem rádi. Je jedno, že je to babička přiženěnýho strýce nebo tchýně nebo manžel sestry. Vím, že když mám nějaký problém, mohu jít za některým z nich. Vím, že když se mě ptají na mé kamarádky, kluka, co mě s ním onehdy viděli nebo jen na školu, že je to opravdu zajímá. Protože ti vzdálenější příbuzní se mě neptají. Nic o sobě nevíme, nezajímáme se, jen se máme rádi.
Když se stane něco smutnýho brečíme všichni spolu a semkneme se k sobě ještě blíž. Pomáháme si, když to zrovna někdo potřebuje. A když je co slavit, slavíme spolu.
Jasně, některý členy své rodiny nemusím. Nesoulasím s jejich názory, životem, ale i oni by mi pomohli, kdyby to bylo třeba a já jim.
A když mám kamarádku u nás nebo u babičky, všichni ji berou, jakoby byla členem rodiny. Zajímá je a ještě dlouho potom si ji pamatují.
Občas někdo něco slaví nebo jen tak grilujeme a já se vždycky hrozně na tyhle akce těším. (Tedy většinou - k některým příbuzným se mi ještě nepodařilo najít cestu. Ale když oni jsou tak divní nebo hloupý!)
Některý svoje příbuzný mám hrozně moc ráda, ale nevidím je tak často, jak bych chtěla. To mě mrzí, ale o to víc si užiju každýho setkání.
Víte, rodina je společenství. Společenství lidí, kteří si k sobě chtějí najít cestu. A nezištně si pomáhají. Starší pomáhají mladým a až jsou staří pomáhají mladí jim. Obdivuju třeba mamku nebo babičku, kolik mají duševní síly pomáhat, nezhroutit se, utěšovat, pečovat. Já bych to tak dlouho asi nevydržela.
Jsem magor. Už zase mám slzy v očích a knedlík v krku. Měla bych se uklidnit. Jsem přecitlivělá.
Prostě jsem vám chtěla říct, že jsem ráda, že jsem členem mojí rodiny. Že jsem denně v kontaktu s lidmi, co mě mají rádi. A raději končím, jinak se rozbrečím. :D
To je tak krásně napsaný. Já to vlastně cítím stejně jako ty. Ten pocit, když sedím v kruhu mojí rodiny a vím, že tam prostě patřím, se nedá popsat. Jen mě mrzí, že jim neumím dát tolik najevo, jak je mám ráda.