close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Rodina

21. března 2010 v 20:06 | Caroline |  flipping Caroline
Poslední dobou jsem hrozně přecitlivělá. Štve mě to. Mám slzy v očích jen kvůli tomu, že si uvědomím, že mě má někdo rád, nebo když vidím, že se lidi, co mám ráda, mají rádi.

Miluju svou velkou rodinu. Opravdu miluju, a to to slovo neříkám moc často.


Miluju, že se všichni mají navzájem rádi. Je jedno, že je to babička přiženěnýho strýce nebo tchýně nebo manžel sestry. Vím, že když mám nějaký problém, mohu jít za některým z nich. Vím, že když se mě ptají na mé kamarádky, kluka, co mě s ním onehdy viděli nebo jen na školu, že je to opravdu zajímá. Protože ti vzdálenější příbuzní se mě neptají. Nic o sobě nevíme, nezajímáme se, jen se máme rádi.
Když se stane něco smutnýho brečíme všichni spolu a semkneme se k sobě ještě blíž. Pomáháme si, když to zrovna někdo potřebuje. A když je co slavit, slavíme spolu.
Jasně, některý členy své rodiny nemusím. Nesoulasím s jejich názory, životem, ale i oni by mi pomohli, kdyby to bylo třeba a já jim.
A když mám kamarádku u nás nebo u babičky, všichni ji berou, jakoby byla členem rodiny. Zajímá je a ještě dlouho potom si ji pamatují.
Občas někdo něco slaví nebo jen tak grilujeme a já se vždycky hrozně na tyhle akce těším. (Tedy většinou - k některým příbuzným se mi ještě nepodařilo najít cestu. Ale když oni jsou tak divní nebo hloupý!)
Některý svoje příbuzný mám hrozně moc ráda, ale nevidím je tak často, jak bych chtěla. To mě mrzí, ale o to víc si užiju každýho setkání.
Víte, rodina je společenství. Společenství lidí, kteří si k sobě chtějí najít cestu. A nezištně si pomáhají. Starší pomáhají mladým a až jsou staří pomáhají mladí jim. Obdivuju třeba mamku nebo babičku, kolik mají duševní síly pomáhat, nezhroutit se, utěšovat, pečovat. Já bych to tak dlouho asi nevydržela.
Jsem magor. Už zase mám slzy v očích a knedlík v krku. Měla bych se uklidnit. Jsem přecitlivělá.
Prostě jsem vám chtěla říct, že jsem ráda, že jsem členem mojí rodiny. Že jsem denně v kontaktu s lidmi, co mě mají rádi. A raději končím, jinak se rozbrečím. :D
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Terez | Web | 22. března 2010 v 14:26 | Reagovat

To je tak krásně napsaný. Já to vlastně cítím stejně jako ty. Ten pocit, když sedím v kruhu mojí rodiny a vím, že tam prostě patřím, se nedá popsat. Jen mě mrzí, že jim neumím dát tolik najevo, jak je mám ráda.

2 Máy | Web | 22. března 2010 v 15:09 | Reagovat

Tohle ti hrozně závidím. Vždycky jsem chtěla velkou, semknutou rodinu. Nemám ji. Ale třeba jednou vytvořím svoji)

3 Jenny | E-mail | Web | 22. března 2010 v 22:13 | Reagovat

Já jsem přecitlivělá od puberty permanentněA:D Myslela sem, že s věkem to přejde, ale asi jsem se sekla a už to tak zůstane nafurt:D Rozeřve mě jakýkoliv trapný americký doják:D Mám svoji rodinu ráda a nepřežila bych to bez ní, ale tak idilické jako ty to asi nemám:) Každopádně jsem ráda že takové rodiny vůbec ještě existujou:) Hezky napsané;)

4 Spytihněv Vlídný | 27. března 2010 v 13:34 | Reagovat

Velice nádherně napsané a s citem!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama